• narozen 9.10.1975
  • studoval Střední průmyslovou školu automobilní Bruntál
  • původně chtěl být horským/leteckým záchranářem
  • po škole pracoval čtyři roky u svého otce Františka Holčáka a učil se trénovat koně
  • od roku 1998 je trenérem dostihových koní
  • 1x vítěz Velké pardubické steeplechase (Maskul)
  • 6x šampion překážkových koní (5x SR, 1x ČR)
  • s manželkou Ivanou mají dvě děti – Adélku a Jolanku
  • ve volném čase se od mládí věnuje závodům na motorkách (enduro & extremní enduro)

Rozhovor pro časopis Jezdectví – 05/2014
Text: Iva Lušovská

Rychlost a akce přitahovaly Radka Holčáka už odmalička. V dospívání ho lákala vůně benzínu a zajímali ho hlavně koně pod kapotou. Původně se chtěl stát vodním, horským nebo leteckým záchranářem, ale nakonec se přece jen vydal ve šlépějích svého otce a začal se věnovat trénování dostihových koní. Ve světě turfu našel vše, co hledal, a ze stínu Františka Holčáka se mu podařilo už dávno vystoupit. Přestože dosáhl na všechny vrcholy českého překážkového dostihového sportu, nepolevuje a stále se dívá směle dopředu: „Za úspěchy se neotáčím, já je vyhlížím.“

Dostihová tréninková centrála Radka Holčáka leží téměř na hranici se Slovenskem, v malebných Velkých Karlovicích obklopených valašskými kopci a kotáry. Mladého trenéra jsme zastihli uprostřed každodenního pracovního kolotoče. Během naší návštěvy stihl kromě trénování také zastat podkovářskou, ošetřovatelskou, údržbářskou i manažerskou práci. Přesto si našel čas, abychom si popovídali o jeho práci s koňmi a vyhlídkách na letošní dostihový rok.

Váš otec je známý trenér. Vedl vás už odmalička k práci s koňmi?
Jako dítě jsem měl i spoustu jiných zájmů než jen koně. Vyrůstal jsem v bytovkách, kde žila komunita kluků, s nimiž jsem podnikal představujeme nejrůznější věci. Benzín mi voněl možná víc než koně, a hodně času jsme trávili kolem pionýrů a motorek. S tátou jsem chodil do práce a snažil se mu pomáhat. Nikdy mě do ničeho nenutil. Ve stáji moc práce pro malé děti nebylo, proto jsem se většinou jen díval, co a jak dělá. Byl jsem však hlavně rád, že můžu být s ním, protože koně jsou časově velmi náročná práce. Svoje jezdecké začátky jsem si odbyl na stájovém poníkovi. Kdo se snažil a chodil pravidelně, mohl se povozit. Vzpomínám si, že na něj stávaly fronty dětí. Byl to ale syčák, jednou se mnou utekl na silnici, kde mu to podklouzlo, a oba jsme se poroučeli k zemi. Naštěstí to odnesl jen můj zlomený kotník… Jenže brzy jsem poníka přerostl a postupně si začal sedat na větší koně. Mým učitelem byl hodný steeplový kůň Baltimor, na němž jsem absolvoval první rychlejší práce. Později jsem jezdil také překážkové koně, ale moje výška a váha mi nedovolovala v tom dále pokračovat. V současné době se svezu pro radost na koni pouze do terénu.

Kdy jste poprvé začal uvažovat o tom, že se stanete trenérem?
Až v dospělosti. V době mého dětství u nás panoval jiný režim a soukromá tréninková praxe v podstatě neexistovala. Otec se věnoval trénování při svém povolání, takže vlastně jako amatér. Krátce po revoluci jsem nastoupil do Bruntálu na automobilovou průmyslovku. Mezitím začal otec soukromě podnikat jako trenér dostihových koní. Všechno bylo ale horké, nikdo netušil, co bude dál. Bylo těžké shánět majitele, koně a sponzory. I naše rodina prožila krušné chvilky, museli jsme prodat auto, aby táta mohl odkoupit stáj. Po maturitě jsem se chtěl stát záchranářem, lákala mě akce, adrenalin. Nastoupil jsem na dvouletou nástavbu do Zlína, po jejímž absolvování jsem měl být specialista pro vodní, leteckou, rychlou a horskou záchrannou službu. Ovšem v průběhu studia jsem pochopil, že bych stejně skončil jako zdravotnický personál v nemocnici a ze školy jsem odešel. Začal jsem pracovat u otce, kde jsem se snažil aplikovat svoje poznatky z medicíny v tréninkovém procesu. Moje chytračení ho ale moc nenadchlo, a dal mi tedy dva překážkové koně po zranění, abych si to vyzkoušel v praxi. To byl právě ten zlomový bod, kdy mě trénování opravdu chytlo. Oba koně se mi podařilo dát do pořádku a vyběhali dokonce i nějaké dostihy. Psal se rok 96, kdy se ukázalo, že dostihy fungují a trenérské povolání má perspektivu. Věděl jsem tedy, že mohu dělat práci, která mě nejen naplňuje, ale také uživí.

Je něco, co vám práce s koňmi dala a naopak vzala?
Dala mi vše, co mám a kde teď jsem. Mám štěstí, že dělám práci, která mě nesmírně baví a přináší mi pocit uspokojení a radosti. Každý den ráno vstávám s tím, že se do práce těším. A to dokonce i v létě v době senosečí, když pro mě den začíná ve čtyři ráno. A co mi vzala? Nemám pocit, že bych byl o něco ochuzený. Práce s koňmi je samozřejmě extrémně časově náročná, od rána do večera, pátky, svátky. S tím jsem však počítal. Možná mi ubrala trochu na psychické pohodě a vyrovnanosti, protože člověk je přeci jen pod velkým tlakem a ve stresu. Ale když se dostaví úspěch, nakopne vás to dál. Dostihy jsou jen sport, záleží také na přízni osudu a štěstí. Proto je také třeba vychutnat si období, kdy se daří, a nabrat sílu pro dobu, kdy to tolik nejde. Možná jsem se musel vzdát některých koníčků, nebo je odsunout spíše na okraj, ale protože samotná práce je mým koníčkem, rozhodně nestrádám.

Když jste mluvil o tom štěstí, umíte si ho přivolat? Co třeba různé rituály? Vzpomínám si, že jste kdysi nosil na blond obarvené vlasy…
Tak to je hodně dávno. Byl to spíš mladický úlet. Je pravda, že trochu pověrčivý jsem. Nějaké soukromé rituály mám, ale nechám si je pro sebe. Výraznou roli v úspěších však stejně asi nehrají, spíš je to jen jakýsi zlozvyk.

Měl jste někdy chuť s trénováním úplně skončit a začít dělat něco jiného?
I ve sportu existuje konkurence a rivalita. Ta zdravá k tomu samozřejmě patří, ale setkal jsem se i s méně zdravou. Bohužel mentalita některých českých lidí je postavena na tom, že úspěch se hůř odpouští. Když se k tomu přidá nějaké fatální tragické zranění koně a navíc pomluva, je to těžké. Jednou ve své kariéře jsem opravdu měl chuť se vším praštit. V životě jsou okamžiky, kdy se člověk cítí být bezbranný. Zvláště, když tomu dáváte vše, hodně vás taková situace láme. Mám naštěstí skvělý tým majitelů a svých zaměstnanců, v neposlední řadě také přátel, kteří mě podpořili a pomohli se přes to přenést. Vše jsem si srovnal v hlavě a přišel na to, že tuto práci mám stejně nejraději a negativní chvíle mohou člověka potkat kdykoli i v jiných oblastech. Každá negativní zkušenost mě posílí a člověk si alespoň může udělat obrázek, jak si u svých přátel a lidí okolo sebe opravdu stojí. Chtěl bych však hlavně poděkovat majitelům, kteří při mně stojí v dobrém i zlém, ať už jsou to manželé Poledníkovi, rodina Hanákova, pan Posad, pan Mička, pan Sůra nebo pan Kochan. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se k nim přidala další jména.

Jaké vlastnosti a předpoklady by měl mít dobrý trenér, aby uspěl v dostihovém světě?
Rozhodně pevné nervy, trpělivost a cit pro koně. Měl by dobře umět prodat práci, mít ostré lokty a snažit se být úspěšný, aby byl vidět. Důležité je také zůstat svůj a nenechat se ovlivnit okolím. Když se např. s konkrétním koněm nedaří úplně podle představ, chce to přesto věřit svým instinktům a počkat si. Některý kůň potřebuje měsíc, jiný půl roku, další rok. Dát koni čas se vyplatí. Pokud se ale člověk nechá ovlivnit a nestojí si za svým, dělá zbytečné chyby.

Vašimi stájemi prošla celá řada koní. Máte nějakou srdcovou záležitost, na kterou nikdy nezapomenete?
Pamatuji si všechny koně, kteří prošli mou stájí. Všichni byli svým způsobem sví. Vesměs většina z nich dělala, co mohla a na co měla. Někteří vyhrávali velké dostihy, jiní malé. Myslím, že je nefér protěžovat některé koně před ostatními. Každý kůň ve mně zanechal nějakou stopu a je přínosem do mé profesní praxe. S každým koněm se učím novým věcem. Jsou samozřejmě takoví, kteří vám udělají jméno a mezi ty patřili třeba Maskul, Dellon, Almanzor, Eklerer, Juniusz, Nikodem, Schirley, Shaman a další.

Berete při tréninku v potaz charakter a povahu koně, nebo máte na všechny stejný metr?
Temperament, povaha koně a jeho výkonnost, to jsou tři základní složky, které určují, jak bude vypadat jeho tréninková dávka. Temperament koní je podobný jako u lidí, také jsou to cholerici, sangvinici, flegmatici. Abych zjistil, co koni vyhovuje, musím ho pořádně nastudovat. Oni samozřejmě neumí mluvit, ale hodně prozradí jejich chování. Dá se toho hodně vypozorovat. Např. flegmatik může dostat více práce, zatímco výbušnému koni stačí i polovina. Typu koně přizpůsobuji trénink, krmení i intervaly mezi tréninkovými dávkami. Rozlišuji také mezi koňmi tempovými a speedovými. Typickým tempařem byl např. již zmiňovaný Eklerer. Přišel k nám z Polska, kde se naučil běhat start-cíl. Snažili jsme se mu vysvětlit, že nemusí běžet celý dostih na 120 %, ale může i odpočívat, aby měl sílu do finiše. Kdyby se to naučil, mohl být dobrým i na mnohem delších tratích, než jaké běhal standardně. Takového koně můžete buď zlomit, což je nejrychlejší cesta do pekel, nebo mu vyhovět. Pro Eklerera to znamenalo najít takovou distanc, na níž ostatní koně ucválá a dokáže zvítězit stylem start-cíl.

Znamená to tedy, že se nespoléháte jen na tréninkové metody, ale dáváte prostor také intuici?
Tréninkové metody jsou jen dílky stavebnice, hotové dílo musí dát dohromady intuice. Často se stává, že večer si napíšu tréninkový plán, a když ráno uvidím koně, změním ho. Prostě vycítím, vypozoruji, že potřebuje něco jiného. Už deset let si píšu deníky, a když do nich nahlédnete, nenajdete dva koně, které bych trénoval stejně. Žádné tréninkové tabulky neexistují, ke koním přistupuji individuálně. Musí se samozřejmě trénovat v cyklech – objemová práce, intenzivní trénink, regenerace atd., ale co je uvnitř cyklů, to je vše o citu.

Jaký typ koně se vám tedy líbí?
Já mám rád veselé sangviniky, jsou pro mě dobře čitelní. Takoví koně si umí vyhodit i zadkem, občas vymyslí rošťárnu, ale při tom nejsou nervózní. S nervními koňmi je složitá práce, vše si moc berou a je těžké je připravovat. S flegmatiky se pracuje více v pohodě. Podle mě je to s koňmi podobné jako se ženami, měli by mít jiskru a šmrnc.

Co ve své kariéře považujete za největší úspěch?
Největší úspěch je pro mě to, že ještě pořád dělám tuto práci a je o mě jako o trenéra zájem. Mám plnou stáj a kolem sebe výborný tým spolupracovníků a majitelů. Dílčí úspěchy jako takové jsou vrtkavé a člověk se nemůže upínat jen k nim. Ono se brzy totiž zapomíná. Ale když se ptáte, můžu vzpomenout vítězství s Maskulem ve Velké pardubické a několikanásobné umístění s jinými koňmi na dotovaných příčkách tohoto prestižního dostihu. V Čechách vyhráli koně, které jsem trénoval, všechny překážkové vrcholy našeho dostihového pole. V italském Meránu si potom připsali několik GR vítězství. Avšak důležité je dívat se dopředu a neusnout na vavřínech. Já úspěchy vyhlížím, moc se za nimi neotáčím.

Je pravda, že v překážkových dostizích jste toho dosáhl hodně. A co roviny, nelákají vás?
Dříve jsem se skutečně zaměřoval hlavně na překážkové koně, ale chtěl bych prorazit i na rovinové scéně. Mám nyní v tréninku dva kvalitní rovinové koně, s nimiž se pokusím prosadit a získat nějaké vavříny. Dílčí úspěchy na rovinách se už sice dostavily, ale pořád chybí ty velké zářezy.

Vaše dostihová stáj leží uprostřed valašských kopců, kde je o roviny spíše nouze. Není to při trénování trochu handicap?
Je pravda, že nám roviny schází na začátku sezony, kdy bychom potřebovali cválat na objemy. Ale v průběhu sezony se to vyrovná a na jejím konci z našich kopečků už těžíme. Cválat dokola na rovině se nedá věčně a stejně tak nemůžeme šplhat pořád jen do kopců. Je třeba najít kompromis. Nedostatek rovin kompenzuji tím, že jezdíme cválat do Slušovic. Cval do kopce je fantastická věc, což vyspělé dostihové země jako Anglie nebo Irsko objevily už dávno před námi. Můj otec začal tímto způsobem trénovat koně už před revolucí. Tehdy si musel poradit sám, internet, časopisy nebo knihy o trénování k dispozici tenkrát vůbec nebyly.

Setkáváte se při tréninku s problémovými koňmi, kteří např. nemají chuť závodit, nelíbí se jim třeba startovací boxy nebo nastupování do vozíku?
Takové problémy se samozřejmě musí řešit. Otázka je, jaké to přinese ovoce. I anglický plnokrevník se může narodit s tím, že nemá chuť běhat. V tom případě vyzkoušíme, co je třeba, dostane možnost a příležitosti, a pokud ani to nepomůže, hledá se uplatnění jinde. Něco jiného je, když je kůň např. přetažený a má averzi vůči dostihu. Tady volím psychologickou cestu, může to být i běh na dlouhou trať. Na takového koně nejde zatlačit, musí se s ním opatrně a pomalinku, pak se mu většinou chuť do práce vrátí. Co se týká nastupování do vozíků, staří a ostřílení koně s tím problémy nemají. Občas se vyskytnou mladí a nezkušení koně, kterým se do vozíku nechce, ale i u nich platí, že trpělivost se vyplácí. Vždycky děláme tréninkové jízdy, než někam jedeme, aby si kůň nespojoval vozík jen s tím, že pojede na dostihy, kde dostane zabrat.

Co vám ztěžuje vaši trenérskou práci?
Není to jednoduché povolání. Dalo by se říct, že samotný trénink koní je na ní vlastně to nejjednodušší. Složité je např. najít vhodný dostih pro koně, protože vypsané propozice jsou mnohdy hodně omezující. Někdy je také těžké shodnout se s majitelem na jeho představách o zařazení koně do určité kategorie, protože se může stát, že oba cítíme výkonnostní úroveň koně jinak. V tomto případě si musím stát jako trenér za svým. Jinak bych šel proti sobě i proti koni a úspěšnému výsledku. Ovšem na druhou stranu vydávají majitelé nemalé peníze, proto je třeba pochopit i jejich stránku věci. Základem úspěchu je najít společnou řeč a řešení.

Vybíráte koně pro majitele sám, nebo raději s nimi?
Koně vybírám vždy raději s majitelem, protože on pokládá peníze na stůl. Můžu mu sdělit svůj dojem a doporučení, ale rozhodnutí je na něm. Jsem vždycky rád, když se koupě dobrého koně podaří a majitelé mají potom samozřejmě mnohem větší radost, když se na výběru podíleli.

Kde nejraději koně nakupujete?
Abychom byli konkurenceschopní, musíme jezdit do vyspělých turfových zemí. Ale při výběru koně hraje důležitou roli také štěstí, takže ani nákup v těchto zemích nemusí být zárukou úspěchu.

Spolupracujete při trénování také s otcem?
Samozřejmě a beru to jako obrovskou výhodu, že mám někoho, s kým se mohu poradit a hledat nová řešení. A byl bych hloupý, kdybych takové možnosti nevyužil. Když si člověk totiž myslí, že už vše ví, vždycky přijde nějaký kůň, který ho přesvědčí o opaku. Za tu dobu, co se otec pohybuje v turfu, nasbíral bezpočet zkušeností a spoustu toho dokázal. Nakonec bych na to přišel třeba sám, ale stálo by to spoustu času a chyb. Když už si s některými koňmi nevíme rady, někdy si je zkusíme vyměnit. Každý z nás má jiný styl práce a metody, a už několikrát nám taková spolupráce přinesla ovoce. Svému otci chci moc poděkovat, protože mu vděčím za mnohé. Umožnil mi seberealizaci, vždy mne podporoval. A je to mistr svého oboru.

Máte nějaká želízka v ohni pro nadcházející sezonu?
Na podzim k nám přišel velmi nadějný tříletý irský hřebec Cheeky Chappi, který v Irsku jednou běhal a skončil druhý. Byl zakoupen s cílem uspět v českém derby. Jsme teprve na začátku, ale už teď se jeví jako velmi silný a vytrvalý jedinec, takže předpoklady pro dobré výkony určitě má. Avšak v současné době je u nás hodně kvalitních koní a konkurence je velká. Nejsme tedy sami, kdo má velké ambice. Do Velké pardubické chystám letos tři koně – Age of Jape, Peintre Abstrait a Gauner Danon. Nejdál z nich je Peintre Abstreit, který už jednu Pardubickou v nohách má, což je oproti ostatním jistá výhoda. Aby se koně mohli postavit na start VP, musí být opravdu silní, vytrvalí a excelentní skokani, což všichni tři splňují. Důležitým faktorem ovšem je, aby jim vydrželo zdraví. Musí přestát kvalifikace a nezranit se, VP je přece jen na konci sezony.

A jak to máte letos s jezdci?
V rovinových dostizích pro mě bude jezdit Zuzana Vokálková, která musí v sezoně udržet svou váhu pod 53 kilogramy. Pro překážkové dostihy mám dohodu s Lukášem Matuským. Potom je tu samozřejmě tým, jenž dělá tu černou práci – trénujeme ve slunci, dešti, za mrazu… Můj tým je nadstandardně šikovný, ať už je to Adriana Chrástecká, Pavel Orság nebo už zmiňovaná Zuzka Vokálková, která koně jezdí v dostihu a připravuje si je i v práci. Mohu se na ně stoprocentně spolehnout a vím, že tomu dávají vše. Za to jim patří velký dík.

Můžete srovnat český a zahraniční turf?
Často jsme jezdili závodit do italského Merána, kde se nám moc líbilo. Je tam skvělé zázemí a nádherná dráha. Jenže v posledních dvou letech jsme zaznamenali velký problém s vyplácením dotací. Tuto destinaci jsme tedy vyškrtli z našeho repertoáru působení. Naši koně byli schopni vydělat zde velmi slušné peníze, ale pokud Italové nebudou respektovat platební morálku, nebudeme tam jezdit. Zajímavé peníze a překážky jsou také ve Francii, na tamější dostihy ale nemám konkurenceschopného koně. O českém turfu můžu říct, že je stabilní. Krize se na něm sice podepsala, hůře se shánějí peníze do dostihů. Ovšem ve vedení se objevily nové tváře, takže doufejme, že to přivede náš turf opět ke vzestupu.

Máte ještě nějakou metu, jíž byste chtěl dosáhnout?
Jak už jsem naznačil, mým cílem je získat klasické vítězství v rovinách. Triumf z Velké pardubické už sice mám, ale to je meta, která kdyby se opakovala, neomrzí se mi nikdy. V globálu však mohu říct, že usiluji hlavně o to, aby byli spokojeni všichni majitelé, a to i ti, jejichž koně se do vyšších výkonnostních kategorií nedostanou.

Nejen prací živ je člověk, jak si od koní odpočinete a pročistíte si hlavu?
Práce je ale potřeba, a kdo žije v naději, umírá hladem. Odreagováním je pro mě motorka. Jako první Čech jsem absolvoval v roce 2008 extrémní endurový závod v transylvánských Alpách Redbull Romania CZ. V roce 2012 jsem vyhrál kategorii amatérů. Závod se jede 5 dní v divočině podle GPS a v naprosto extrémním terénu. Ráno v pět sednete na motorku a např. dvě hodiny jedete korytem řeky, sjíždíte nejrůznější splavy a překážky. Potom půl dne stoupáte na horu s takovým převýšením, že na vás mokré oblečení doslova zmrzne. Večer je člověk rád, že se dokáže najíst. Tady si člověk opravdu sáhne na dno svých fyzických i psychických sil, ale na druhé straně pozná také sám sebe. V mém případě mi tato zkušenost také napověděla, co může kůň v těžkých dostizích prožívat.