Radek Holčák o Derby: Nevěděl jsem, jestli mám plakat nebo řvát

/ROZHOVOR/

S Radkem Holčákem jsem si povídal po telefonu v pondělí večer. Mluvili jsme spolu sice už kolem oběda, ale to mě lehce ochraptělým hlasem poprosil, že by se před komentářem na web přece jen potřeboval trochu najíst a hlavně vyspat. Vůbec se nedivím. Takové vypětí skolí i odolného Valacha z Velkých Karlovic. A to i přesto, že neměl po nedělním triumfu v Českém derby ani sklenku na oslavu, protože se v noci přes celou republiku vracel s koňmi domů.

Radku, tak jak to bylo s těmi nervy a zodpovědností před Derby? Teď už to můžeme v klidu probrat…

Nervy jsem měl obrovské! Protože jsem do Prahy jel s tím, že za prvé máme velmi kvalitního koně. Za druhé se v přípravě vše podařilo přesně, jak mělo. Za třetí byl Cheeky Chappie pošetřený v předchozích dostizích a všechny trumfy a esa jsme měli nachystána na tento den. A za čtvrté jsem viděl, že se v práci Cheeky zlepšil, šel nahoru a byl na tom hodně dobře. Takže nervy byly velké, protože jsme měli veškeré předpoklady k úspěchu. A o to víc jsem byl nervózní, aby byl dobrý průběh a štěstěna se k nám neotočila zády. Protože bez toho se také těžko vyhrává… Dobrý pocit jsem začal mít po dostihu s Alwaysem, kdy se Zuzkou vyhráli Zlatý pohár. Cheeky se totiž v tréninku připravoval s ním a byl o dírku lepší než Always.

94. České derby – foto: Šára Votavová

Musí se nechat, že Jirka Chaloupka to zdramatizoval na maximum. Jaká byla taktika na Derby?

S Jirkou jsme byli domluvení, že po startu se raději schováme a po bariéře v klidu vytočíme první oblouk. Nechtěli jsme hned zkraje spěchat. Na protilehlé rovině pak měl pomalu a postupně zkusit vypracovat dobrou výchozí pozici pro útok v cílové rovince. Plán byl takový, že jsme si představovali, aby do cílové roviny točil blízko vedoucím alespoň někde na čtvrté páté pozici.

A průběh byl přitom o něčem úplně jiném…

Když jsem viděl, že celý dostih jsou poslední a točí jako poslední i do rovinky, pokoušel se o mě infarkt. To bylo neskutečné! Nevěděl jsem, jestli mám v tu chvíli plakat nebo řvát. Seděl jsem jak zařezaný. A když pak rozbalil tu zdrcující koncovku, tak jsem ho očima a vším možným tlačil do cíle. Řval jsem neskutečně! Však slyšíš, jaký teď mám hlas… (smích) Úplně jsem si ho vykřičel. Každý mi dnes říká: To musela být oslava! A já přitom neměl ani kapku alkoholu!

Po dostihu jsem byl opravdu dojatý, protože jsem cítil všechnu tu práci a zodpovědnost, která za tím byla. To, že jsme měli kvalitního koně, bylo podstatné, to je jasné. Ale druhá věc je, aby majitel dal důvěru a trenér mohl svobodně a v klidu realizovat přípravu. To všechno jsme měli. Ale třeba taková cesta do Prahy po D1 byla psychicky hrozná. I když mám s koňmi naježděno tisíce kilometrů po Evropě a už to beru jako rutinu, tentokrát to bylo opravdu náročné. Pořád jsem myslel na to, aby se nic nestalo. Bál jsem se pustit volant, stáhnout si okénko,… cokoliv. Může prasknout pneumatika, aby do nás někdo neťuknul, abychom měli bezpečný odstup… Malé vítězství a velký oddych byl vlastně už to, že jsme se v pořádku dostali do Chuchle.

A pak po tom dostihu, když si člověk uvědomí a ohlédne se, jak daleko musel ujít cestu od výběru koně, koupě, cest do Irska, přivezení do stáje a přezimování,… a pak celou tu přípravu až po ten krásný finální výsledek… tak mě to dojalo. Byl jsem dojatý, veliké emoce.

Možná jsem u předávání vypadal zkameněle, ale u hymny jsem si zpětně promítal celý ten film od prvního setkání s koněm až po ten happy end v Chuchli. Pak už jsem si to ale moc neužil, protože jak to všechno opadlo, tak mě neskutečně rozbolela hlava.

94. České derby – foto: Šárka Votavová

A to sis vážně nedal ani sklenku na oslavu nebo uvolnění?

To mě trochu mrzelo, navíc pan majitel hned koupil lahev na oslavu. Ale vítězstvím to nekončilo a vážně jsem se netěšil při představě cesty zpátky po D1. Měl jsem ještě zodpovědnost dovézt tým a dva šampiony domů do Karlovic. Přijeli jsme někdy ve dvě ráno. Než jsme vyložili koně a dostali se do peřin, tak už byly tři a v šest jsme se zase museli postarat o koně, kteří byli přes víkend doma. Navíc do toho spousta telefonátů, gratulací a vyřizování… takže teprve zítra zahajujeme velké slavení!

Už jsme slyšeli o fotbálku a opékání berana…

Je to tak! Začátek je v pravé poledne, kdy vyzýváme centrálu staršího trenéra na dvacetiminutový, možná půlhodinový, fotbalový mač. Pod vedením kapitána Holčáka staršího. Mezitím se bude opékat od soboty naložený beránek…

To mě právě zaujalo – to jste už v sobotu tušili, že to klapne?

(úsměv) Měli jsme to vymyšlené. Buď se bude opékat na vítězství v derby, nebo (chvíli počítá datum) ve čtvrtek má Zuzka Vokálková narozeniny. Takže buď by se beran opékal na můj účet na oslavu našeho vítězství v derby, nebo na Zuzčin účet na její narozeniny (smích).

No a po fotbale sedneme k ohni, budeme ukrajovat beránka, bude pivo, nějaká ta slivovička,… a v kruhu rodin, týmu a nejbližších přátel posedíme u vatry.

Už se ví, za který tým nastoupí pan Posád?

Nejvíc se těším právě na výkony pravého útočníka, kde bude pan majitel operovat v mé sestavě. Po celý rok po nás chce špičkové výkony a výsledky, tak se těším na to, že mu jeho vysoké nároky můžu opětovat. Doufám, že vstřelí minimálně tři góly. (smích) Jinak půjde na lavičku! (dlouhý smích)

V přímém přenosu jsme viděli i Františka, který si přiběhl radostí zakřičet do kamery. Jak to prožívá on?

Tatík je hodně emotivní typ, prožíval to opravdu hodně. Já myslím, že byl rád, že se mi to povedlo. Také mi v určitých věcech dost pomáhal, celý život mě to učil. (zamyslí se) Tak mohl být asi právem hrdý, že mu nedělám ostudu a že má (další pauza)… nevím jak to říct… asi nástupce nebo tak nějak (úsměv).

94. České derby – foto: Šára Votavová

Náš tým – Valencio – Radek Holčák

Pojďme se ještě vrátit k Zuzce Vokálkové a vítězství Always on Sunday ve Zlatém poháru.

Always je bezesporu velice kvalitní kůň. A jelikož měl přes zimu lehký veterinární zákrok, tak vstup do sezony byl pozvolný. Byli jsme si vědomi jeho kvalit, netlačili jsme, nechali jsme ho rozejít a postupně se dostat do formy. Už v Bratislavě jsem si myslel, že by to mohlo jít. Ale je to tam kratší, i cílová rovinka, a to pro něj není to pravé ořechové. Proto jsme ho dali do Prahy a tam ukázal, že má ten potenciál. A velký podíl na tom měla Zuzka, které ten dostih opravdu sedl. Suprově ho protáhla celým průběhem na dobré pozici, pošetřila cenné metry a v koncovce razantně udeřila po bariéře. I když tam nebylo moc místa, dala to toho velké srdce. Z tohoto výsledku mám také velkou radost, protože je to všechno doma, je to v našem týmu. A Zuzka si za tu práci a dřinu co tu chystá koně zasloužila také velký úspěch.

Zuzka prý před Zlatým pohárem vůbec nebyla nervózní. Je to pravda?

Před dostihem naopak hodně znervózňovala mě, protože po cestě do Prahy jsme probírali strategii. A já jí říkám: Hlavně z toho nebuď nervózní. A ona na to, že není nervózní vůbec. Ta její flegmatičnost mě trochu rozhodila. Říkala mi: Já jsem v pohodě, já to odkentruju dokola a vyhraju, můžete být klidný. (smích) Připravovala oba koně v práci a cítila, že si může věřit a že jsou na tom dobře. Fantazie.

A co Jirka Chaloupka? Říkali jste si něco po tom infarktovém doběhu?

S Jirkou jsme to řešili, dívali jsme se na video. Ale udělal nakonec tu nejlepší věc, co mohl. Dostih nebyl rychlý a on nikde v průběhu neměl moc místo na to, aby se posunul a zlepšil si pozici. Jedině to oběhnout venkem. Takže Jirka měl ve finále dvě volby – buď zkusit lepší pozic venkem a naběhat metry přes oblouk nebo vydržet, počkat a zaútočit, až se pole vyrovná do cílové rovinky. Zvolil tu druhou variantu – sice infarktovou, ale obdivuju jeho pevné nervy. Já myslím, že málokdo by to vydržel. A pak jeho luxusním stylem a vyježděním koně v cílové rovince – samozřejmě podpořeno silnou výkonností Chappieho – to o krk po boji zvládli. Pro nás to byly infarktové stavy a věřím tomu, že pro srdce každého turfmana to musel být krásný pohled a zážitek.

Rád bych ale dodal, že to není to všechno jen o jezdci a trenérovi nebo o majiteli. Za tím úspěchem stojí i celý zbytek stáje a další, kteří nebyli na podiu. Ať už je to futrák, který se stará o krmení, ti, kteří každý den čistí boxy a chystají nové stelivo, pracovní jezdci… bez těch všech by to také nešlo. Ve finále je to vše výsledkem poctivé a tvrdé práce celého týmu, kterému tímto opravdu moc děkuji.

Zároveň bych chtěl poděkovat panu Posádovi, že mi dal do tréninku takového koně, který prokázal kvality a to je nezbytná součást toho, aby mohl běhat dobré dostihy. A za ty podmínky a volnou ruku mu patří také dík – že ty svoje investice a důvěru v přípravu koně svěřil mně. Ne vždy se to povede, ale takový je dostihový sport. Jak se říká, člověk je jedenkrát šťastný a dvacetkrát nešťastný. Konkurence je silná a každý den se vyhrávat nedá. Proto si tu oslavu zítra náležitě užijeme, protože i když do budoucna budeme dělat všechno pro zopakování, nemusí se to třeba podařit.

Dá se říct, že je to po Velké pardubické v roce 2002 tvůj největší úspěch? Vnímáš to teď třeba intenzivněji, když jsi starší a zkušenější?

Pro mě je to jeden z největších úspěchů v kariéře, určitě. Už proto, že jsem měl takový sen být univerzální trenér a vyhrát jak Velkou tak Derby. A teď se mi podařilo vyhrát nej překážkový dostih i rovinový. Myslím, že patřím k té mladší generaci trenérů a v mé kariéře jsou to oba velmi silné zářezy. Teď přesně nevím, ale mám pocit, že se to snad v novodobé historii podařilo jen panu Váňovi a mému otci. Což pro mě znamená (zamyslí se) moc.

94. České derby – foto: Šára Votavová

A dá se vůbec porovnat Velká s Derby?

Velká pardubická je Velká pardubická. Pro širokou veřejnost asi známější a atraktivnější dostih než Derby. Ale z pohledu investic a kvality má i ve světě Derby lepší zvuk než překážkové dostihy. A myslím si, že do budoucna by se měla vytvořit nějaká kampaň nebo nějak zvýšit povědomí, aby se i České derby dostalo na úroveň Velké Pardubické. Podle mě by za Velkou pardubickou rozhodně nemělo pokulhávat. I když tradice a kouzlo Velké – to je mi jasné, že se bude velmi těžko dohánět.

Co teď dál? O víkendu kvalifikace právě na Velkou, takže další práce…

Mně se strašně líbí, že do půlky sezony jsme žili Derby a teď přehazujeme výhybku a máme před sebou Velkou. To je super. Že má člověk pořád nové výzvy, pořád ho něco pohání. Takže Derby jsme s Cheeky Chappiem vyhráli a teď začínáme žít zase skokovými koňmi jako Age of Jape, Peintre Abstrait a dalšími bombarďáky.

A ještě otázka na závěr. Co Ivana? Manželka tam byla s tebou, podporovala?

Ano, jasné, moc rád bych poděkoval i jí. Byla se mnou i při předávání pohárů. A dokonce když po cestě zpátky Always trochu zlobil v autě, tak ho obětavě hlídala, aby se mu dobře cestovalo. Takže jela s naším týmem, nazpátek si s holkami daly i šampaňské a užili jsme si tu parádu společně.

Text: Ondřej Carda
Foto: Šárka Votavová & Galopp-reporter.cz

Co je u nás nového?

Inzerce