• narodil se 6. 6. 1951 v Karolince
  • od svých devíti let žije ve Velkých Karlovicích
  • chovatelem a trenérem dostihových koní je už 32 let
  • v roce 1986 zaznamenává první vítězství ve Velké Pardubické s koněm Valenciem
  • drží rekord v počtu vítězství svých koní v historii Českého derby

Velké Karlovice /ROZHOVOR/ – Za špičkovým dostihovým trenérem Františkem Holčákem jsem přijel do stáje Valencio do Velkých Karlovic. Sedáme si ke stolu v průchozí místnosti, jejíž stěny zdobí fotografie zachycující dostihové úspěchy. Nechybí výstavka pohárů a stuh pro vítěze.

František Holčák se narodil v Karolince. V devíti letech se ale jeho rodina přestěhovala do sousedních Velkých Karlovic. Jak sám říká, cítí se tedy být spíše Karlovjan. O tom, že na něj jeho sousedé ve vesnici můžou být hrdí, není sporu. Když v druhé polovině devadesátých svěřenec Františka Holčáka kůň Valencio zvítězil ve Velké Pardubické, všichni se ptali, kde že jsou ty Velké Karlovice, odkud přijel vítěz? Dnes se již nikdo neptá. Všichni vědí, odkud se berou jedni z nejlepších dostihových koní u nás.

František Holčák zasvětil koním celý dosavadní život. Vystudoval Střední zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm, také dvouletý obor chovatele koní v Kladerubech. Rovněž dva roky trvající trenérský kurz absolvoval v Boskovicích. Než se dal na profesionální chovatelskou a trenérskou dráhu pracoval nějaký čas jako agronom či vedoucí přidružené výroby.

Začněme úplně od začátku, co vás přivedlo ke koním?

Můj tatínek jezdil s koňmi na státním statku v Karolince. Potom ve Velkých Karlovicích v zemědělském družstvu. S ním jsem vlastně začal. Zkoušeli jsme jezdit doma. Byly to tenkrát sice tažní koně, ale to nám nevadilo. Vždy, když bylo v neděli třeba kino, vzali jsme si koně, nasadili kovbojské klobouky a jeli. Jako děti jsme to hodně prožívali. Když jsem se měl později rozhodnout, kam do školy, chtěl jsem za chovatele koní a jezdce. Po škole jsem také jezdil. Mám odjetých asi dvacet dostihů i nějaké překážkové. Mimo jiné jsem jezdil dostihy s Evou Palyzovou v Lysé nad Labem a tady v Odrách. Poté jsem pracoval v zemědělském družstvu jako agronom. Před prací se šly koně nakrmit, po práci zase odjezdit. Takže to bylo ještě takové amatérské. Od roku 1975 jsem trénoval už sám ve Velkých Karlovicích. Základy mi dal pan magistr Rudolf Miškař, kterého bych chtěl vzpomenout.

Kdy přišly první úspěchy?

Úspěchy se dostavily poměrně dost brzy. Kdyby žil tatínek a pan Miškař, myslím si, že by byly šťastni z toho, co jsme dokázali. Také o Karlovicích se v té době příliš nemluvilo. Jezdecký klub tady byl založený v roce 1966. Měli tam čtyři nebo pět koní. Později se to rozrůstalo. Chodívali sem jezdci z Velkých Karlovic, například Jiří Vašut, který také jezdil dostihy. Musím vzpomenout také Rosťu Bambucha, který byl osmý ve Velké Pardubické. V roce 1985 jsme se přestěhovali do stáje, ve které jsme dodnes. Tehdy začala moje profesionální kariéra. Po sametové revoluci ale přišla bomba. Zemědělské družstvo zrušilo dostihovou stáj, zrušena byla i mateřská škola, kde pracovala moje žena jako kuchařka. Já jsem dostal na výběr – zda chci dělat mistra přidružené výroby nebo chci pracovat u koní.

Takže volba byla jasná…

Ano. Řekl jsem, že si myslím, že koním trošku rozumím. Ale pochopitelně v začátku bylo soukromé podnikání hodně kruté. Chvilkami nebylo doslova ani na chleba, než se to trochu rozjelo. Moc nám tehdy pomohlo vítězství na jubilejní sté Velké Pardubické s klisnou Libentína. Poté se nám více otevřely možnosti. Pomohl mi slovenský hřebčín Motěšice, který mi dal trénovat čtyři koně. Takže už jakýsi finanční přísun byl. Ale doma byly tři malé děti, manželka bez práce, takže to stejně nebylo lehké.

Dnes už je situace jiná?

Dneska už máme sedm profesionálních zaměstnanců. Jednoho takzvaně na zemi, který zajišťuje krmení, stará se o nastýlání a tak dále. Šest profesionálů pak jenom jezdí na koních.

Kolik koní dnes máte ve stáji?

Momentálně máme dvacet sedm koní o devíti různých majitelů, takže práce máme dost. Pochopitelně dennodenně. Nezáleží na tom, zda je zrovna Štědrý den nebo jiný svátek či víkend. Navíc o sobotách a nedělích bývají dostihy. Přes léto je to trochu cikánský život.

Takže na nějakou dovolenou čas asi příliš nezbývá?

V létě vůbec ne. Přes zimu si můžeme něco vybrat. Takže občas někam vyrazíme. Ale práce s koňmi je krásná. Kolikrát lepší, než s lidmi. Samozřejmě by to ale nešlo bez správného rodinného zázemí a také bez výborného pracovního kolektivu.

Máte ve stáji i vlastní koně?

Vlastního nemám žádného. To by nebylo profesionální. Jak by to vypadalo, kdyby můj kůň při dostihu porazil koně některého z majitelů, kteří mi jej svěřili k tréninku.

Jak vlastně vypadá den trenéra koní?

Pokud jsou velká horka, přes třicet stupňů, chodíváme do práce i na čtyři hodiny ráno. Abychom už v devět, o půl desáté měli zavřenou stáj. Protože potom, jak začnou ovádi a mouchy koníky štípat, už to není práce. Kůň se nesoustředí a spíš by mohl přijít k úrazu. Jinak klasicky na šest hodin ráno chodí služba koně nakrmit. Poté se sejde celý mančaft, koně se opucují, zkontroluje zdravotní stav. Do dvanácti hodin, maximálně do půl jedné se na koních jezdí. Od jedné hodiny do sedmnácti hodin je klid. To nemůže do stáje nikdo ani se podívat. Koně relaxují, má to svůj řád, bez kterého nelze nikdy nic dokázat. Končíme v osmnáct hodin.

Vaši koně pravidelně vítězí v dostizích. Co děláte lépe než ostatní trenéři. V čem tkví úspěch?

Vždy je třeba mít štěstí ale také šestý smysl a cit pro koně. A hlavně – lepší je dvakrát nedotáhnout, než jednou přetáhnout. To znamená snažit se vyjít koni vstříc a netlačit to na doraz. Já jsem měl navíc velké štěstí i na dobré jezdce.

Kterých úspěchů si nejvíce ceníte?

Nejvíce si cením prvního vítězství v roce 1986, kdy náš odchovanec Valencio vyhrál Velkou Pardubickou. Ještě dva roky před tím se nám smáli. Proč prý jezdíme do Pardubic, že se tam vždycky na Hadím příkopu okoupeme a jedeme zpátky. Ale pak přišlo vítězství. Když jsme se vrátili do Karlovic, vítala nás hudba, dechovka. Bylo to skutečně krásné.

Co další úspěchy?

Víte, já už jsem vyhrál asi všechny dostihy. Moc si vážím například trojkoruny. To znamená, že z pěti klasických dostihů vyhrajete tři. To se mi podařilo v rozmezí deseti let dvakrát. To je úplný Olymp, když se podaří vyhrát Velkou jarní cenu, České derby a St. Ledger. České derby se nám podařilo již osmkrát, slovenské dvakrát. To je opravdu nejvyšší meta pro každého chovatele a trenéra. Někdo na tento úspěch čeká i třicet, čtyřicet let a třeba se vůbec nedostaví. Ale krásné je každé vítězství v dostihu a nezáleží tolik, jestli je to Velká Pardubická nebo dostihy v Praze či Brně.

Mění se tvář dostihového sportu, konkurence?

Dříve se vyhrávalo mnohem snáz. Protože bylo jen málo importovaných koní. Dnes je jich dovezených padesát. Konkurence je o padesát procent vyšší, než byla. Je to na vyšší úrovni. Akorát by si dostihový sport zasloužil větší podporu. Když si majitel pořídí za dvacet nebo padesát tisíc eur koně a běží závod o nějakých třicet, čtyřicet tisíc korun… Je to nesrovnatelné. Jiné sporty jsou daleko více podporované.

Zbývá vám vůbec ještě nějaký volný čas na relaxování?

Moje hobby je sečení trávy a sklízení sena. Když jdete třeba ve čtyři ráno poséct a vidíte pasoucí se srnky, člověk si tak vyčistí trochu hlavu. To dělám strašně rád. Také jsem rád se svými vnoučaty. Mám jich šest. Také si občas vyjedeme na kole s manželkou. Člověk si vždycky musí najít čas na rodinu.

Sázíte někdy na koně?

Nesázím, kdysi jsem to zkusil, ale dělám to nerad. Poradím, někdy dobře někdy špatně. Kdybych věděl dopředu, jak který dostih dopadne, tak jsem miliardář.

Přinesly vám úspěchy na trenérském poli nějaké nabídky, snažil se vás někdo „přetáhnout“ z Valašska jinam?

Nabídky jsem měl velké. Nabídky jsou vždycky. Ale já nemám žádný důvod z Valašska odejít, ani bych neodešel, protože jsem tady k té rodné hroudě přirostl. Myslím si, že je tu krásně. Jsem tu spokojený. Patřím tady.